Výlet na Pernštejn

Po pátečním cyklovýletě - prvním po zimě, konečně - jsme byli unavení víc, než jsme předpokládali, a tak jsme si na sobotu naplánovali nenáročný výlet za nějakou památkou. Volba padla na hrad Pernštejn, který je od Brna asi 40 kilometrů.

Jelikož ještě nejsme tak zpohodlnělí, abychom jen sedli do auta, dojeli na místo, prošli si hrad a zase odjeli, prohlédli jsme mapu a snažili se najít nějaký krátký turistický okruh v okolí. Okruh jsme nenašli, zato jsme našli dřevěný krytý most z roku 1718, prý technickou památku. Stojí ve vsi Černvír, pár kilometrů od Pernštejna. Plán tedy nakonec zněl: auto necháme v Černvíru, prohlédneme si most, po turistické značce dojdeme do Nedvědic, kde si dáme oběd, a pak budeme pokračovat nahoru na hrad. Po prohlídce pak zase zpátky k autu.

Vyrazili jsme po desáté a v jedenáct jsme byli v Černvíru. Přejeli jsme "nový" betonový most a zaparkovali hned za ním přímo u technické památky. Nepřítomnost značky nebo cedule, která by to zakazovala a naopak přítomnost jiného auta na místě nás (hlavně teda mě) přesvědčila, že v tom nebude problém. Most jsme si prošli tam a zpátky a nafotili spoustu fotek. Konstrukce je to opravdu úžasná, střecha pokrytá dřevěnými došky se asi na mostě jen tak nevidí. Jen jsme přemýšleli o tom, jak moc původní jsou železné hřebíky.

Po důkladné prohlídce mostu jsme vyrazili po červené značce do Nedvědic. Vesnice kousek pod hradem podle informací v mapě k němu patřila a její jméno je odvozeno od starého německého názvu Pernštejna (aha, Medvědí šutr :-)). Prošli jsme vesnicí ve snaze najít nějakou slušnou hospodu, kde bychom si mohli dát oběd. Restaurace na náměstí nás příliš neoslovila ani vyvěšeným jídelním lístkem ani "vůní" linoucí se z kuchyně. Prohlédli jsme si aspoň krásně upravenou autobusovou zastávku s kašnou a zamířili přes náměstí dál.

Penzion Barborka měl nabídku na vývěsce zajímavější, navíc celkem příjemnou zahrádku dál od silnice. Usadili jsme se tam. Slečna servírka byla milá a usměvavá a dokonce Čájovi bez problémů přinesla jídlo, které v jídelním lístku na zahrádce nebylo (že prý se nosí jen dovnitř). Jídlo bylo fajn a někdo si dal oprvadu práci s jeho naaranžováním na talíř :-)

Po dobrém obědě jsme se pustili na cestu k samotnému hradu. Jak jinak než do kopce (to opravdu nikdy nikoho nenapadlo postavit hrad v údolí?). Na hradě nás překvapilo ohromné množství lidí, pěších turistů i cyklistů (ten kopec bych fakt na kole šlapat nechtěla). Prohlédli jsme si volně přístupné nádvoří s hospodou a bufetem, malou zahrádku se sochami, podívali se z hradeb a zamířili dovnitř. Za vstup do areálu se platí 10 korun, za prohlídku pak dalších 90. První volná prohlídka měla být až za víc než hodinu, a tak jsme se pustili do prohlížení volně přístupných částí hradu. Obchod se suvenýry nabízel všechno možné od pohlednic přes drahé kamení a zbraně až po porcelánové panenky. Ty byly opravdu nádhené a měly překrásné šaty, bohužel uvnitř bylo zakázáno fotit. :-(

Vylezli jsme do prvního patra vyhořelé sýply, která prochází rekonstrukcí a zřejmě tam bude hradní restaurace. Nahlédli do černé kuchyně a jednoho zařízeného pokojíku, prohlédli si výstavu fotografií. A pak jsme se konečně dočkali prohlídky.

Slečna průvodkyně začala tím, že nás požádala, abychm si batohy a větší kabelky odložili v k tomu určené zamčené místnosti, s tím, že budeme procházet úzkými chodbičkami. Chtěla po mě, abych tam nechala brašnu z foťákem. Vzhledem k jejímu obsahu, který tvořil nejen foťák, ale i veškeré moje doklady, peníze, mobil... (a fakt nevím, kam jinam bych to dala), jsem to slušně odmítla. Trochu jsem nepochopila, jak se určuje velikost zavazadla, které už je k odložení, jelikož naše brašna na foťák rozhodně nepatří k největším. Obrovská kabel(k)a, do níž by se bez problému vešlo několik knih a dva naše foťáky, kterou měla jakási slečna ve skupině, totiž průvodkyni evidentně nevzrušovala.

Po odložení a uzamčení zavazadel se slečna průvodkyně pustila do výkladu. Celkem rychle bylo poznat, že je zřejmě nová a nemá moc zkušeností. Později se ukázalo, že zřejmě nepobrala ani moc všeobecného rozhledu a vyjadřovacích schopností. Občasné (spíš časté) zadrhávání a přeříkávání bych jí odpustila, že si občas popletla rody, které hrad postupně vlastnily, nebo osoby na obrazech, bych i pochopila. Ale to, že mnohdy začátek a konec věty dohromady nedávaly smysl a shoda přísudku s podmětem ji nezajímala ani v hrubých rysech, svědčilo o tom, že vůbec netuší, o čem mluví. Měla text prostě naučený nazpamět a když jí kus vypadl, musela se vracet nebo opravovat, začala to plést a věty přestávaly dávat smysl. Často nejspíš ani neznala význam slov, která používá. Snažila se, chuděrka, naučit přesně to, co jí dali, ale už se asi neobtěžovala, použít slovník cizích slov nebo si zjistit nějaké další informace.

Největší perly, které z naší slečny průvodky ně vypadly (přibližné citace, celé věty si doslova nepamatuju):
"Za mými zády vidíte gobelín belgické nebo vlámské provience, který sloužil nejen k ozdobě, ale k udržení tepla, kterého na hradě nebylo nikdy dost."
"Švédové odstřelovali věž z protějšího kopce."
"Ty dva malé obrazy nade dveřmi jsou obrazy svatých, muže a ženy."

Průvodkyni se povedlo nás slušně pobavit, ale taky nám docela zkazila dojem z prohlídky. Zajímalo by mě, na základě čeho ji jako průvodkyni zaměstnali. Za jiné věci, které se mi nelíbily, ale samozřejmě nemohla. Spíš ten, kdo koncipuje prohlídky, by se mohl zamyslet, jestli návštěvník opravdu potřebuje vědět, jak se jmenovali jednotliví majitelé hradu a kdo je na kterém obraze. Já osobně si tyhle detaily nepamatuju už minutu po jejich sdělení. Víc bych ocenila, kdyby při zmíne o černé kuchyni bylo vysvětleno, proč se jmenuje "černá", kdyby věta "to, že místnost byla šatnou, dokladájí skříňky pod schodištní rampou" pokračovala vysvětlením, k čemu přesně se používaly, kdyby popis pozdně gotické ložnice nekončil pouze vyjmenováním zařizovacích předmětů a informací o tom, které jsou původní a které kopie, ale pokračoval taky popisem toho, jak se používaly a komu asi sloužily... Prostě víc bych ocenila vhled do běžného života na takovém středověkém hradě, než nezapamatovatelný seznam jeho majitelů (včetně příbuzenských vztahů) a pohrom, které ho stihly.

Po prohlídce jsme se vrátili zpátky na první nádvoří, dali si v bufetu ještě něco k pití a už po silnici se vydali zpět k autu. Celkově byl výlet fajn, Pernštejn je nádherný hrad, jen by si zasloužil trochu lepší koncepci prohlídek a hlavně kvalifikované průvodce...


Další fotky z výletu najdete tady.

Jak se (ne)zúčastnit Osudu

Už před poměrně dlouhou dobou přistála v týmové mailové schránce pozvánka na Zlínskou dubnovou šifrovačku, dříve OSUD, loni O5, letos Široko daleko s tématikou Rychlých šípů. Hon na Široka, který je mottem celé akce, má začít 24.4. odpoledne. Od první pozvánky každou neděli postupně chodilo a pak se objevovalo na webu 9 dílů komixu s Rychlými šípy, které obsahovaly informace o hře, pravidla, podmínky účasti, postup přihlášení, atd. Jednou z podmínek mimo jiné bylo zaslat klasickou poštou pohlednici s motivem vystihujícím tým, mottem týmu a vzkazem pro ostatní týmy. Pohlednice měla dorazit do 15.4. Do stejného termínu mělo být zaplaceno i startovné.

Myslíte, že Tatarkový klub poslal pohlednici s předstihem a zaplatil už dávno? Ale kdepak. Tatarkový klub se pořád ne a ne sejít a domluvit. A když už, tak sice vznikla jakási koncepce s celkem dobrým nápadem, ale pak zase týden ticho po pěšině a pokusy sejít se vyznívají do prázdna. V pondělí se to nehodí jednomu, v úterý druhému, ve středu vlastně nikomu a ve čtvrtek se raši už nikdo nevyjádří. Takže pohlednici vyrábíme ve stresu v devět večer den před termínem. Vůbec není tak propracovaná, jak jsme původně zamýšleli, ale aspoň něco. Když je hotová, Čája sedá do auta, jede k Ondrovi, který ji mezitím tiskne, a pak na poštu. Ještě že brněnská hlavní pošta je otevřená až do půlnoci. Čája pohlednici posílá ve 23:40.

Platba by měla taky proběhnout dobře, organizátoři mají účet u mBank. Petr tamtéž, tudíž platí on. V rámci mBank by se měl převod provést okamžitě.

Takže teď zbývá jen doufat, že měl Čája pravdu, když tvrdil, že pohled podaný před půlnocí, pojede s poštou v šest ráno a během dopoledne bude na místě. Dokud se na webu v seznamu přihlášených u našeho názvu neobjeví kouzelné zkratky "PO." a "ZA." budu se třást nervozitou, jestli nebudeme nahrazeni náhrádníky v pořadí.

Pajda přestává pajdat

Tak jsem dneska byla na kontrole s palcem. Prý se hojí dobře. K mému velkému překvapení mi už doktor vyndal stehy. Co si pamatuju z toho minulého, měla jsem stehy dva týdny.

Zatím pořád natéká, když delší dobu stojím nebo sedím s nohou dole. Je to už otravné. Nemůžu si ani uvařit pořádný oběd nebo umýt nádobí, protože u toho nevydržím stát. A taky už mám úplně vyřízené koleno a kotník, jak celý den sedím s nohou nahoru a střídám všehovšudy dvě nebo tři pozice. Tak snad se to bude rychle zlepšovat.

Dostala jsem od doktora instrukci, že si mám ten prst sprchovat studenou vodou, aby se postupně odmočila zaschlá krev a podporoval se krevní oběh. Taky jsem dostala skumavku s takovou tmavě fialovou pastou, kterou mi to doktor zatíral - že je to dezinfekční a hojivé. Krásně voněla. Natíral mi to tím hned po té operaci, ale teprve dneska jsem se dozvěděla, že je to Peruánský balzám - zázračný všelék, o kterém básní táta. Dostala jsem ho asi víc, než budu potřebovat, takže mi možná i zbyde na pozdější užití :-)

Čájův prst už je v pořádku, už ani neříká, že by ho to bolelo a fixaci vzdal už o víkendu. Nemyslím, že by to bylo dobře, ale snad to bude OK.

Dva pajdové

Od včerejška to u nás vypadá jako v lazaretu.
Už několik let mám problémy se zarůstajícími nehty. Začalo to, když jsem chodila do tanečních a měla pořád pošlapané špičky. Nehty na palcích mi začaly zarůstat, na dotek to bolelo, krvácelo, hnisalo... Nic příjemného. Pak se to zase na nějakou dobu uklidnilo. Pak zase zhoršilo. A tak pořád dokola. Nemohla jsem nosit těsnější boty ani podpatky, po delší chůzi to začalo bolet. Před dvěma lety jsem se konečně odhodlala s tím něco udělat a zašla na chirurgii. Tam mi doktor vysvětlil, že je to tím, že mám příliš široké nehtové lůžko a nehet se nevejde tam, kam by měl. Roste do masa. Dá se to spravit operativně - kus nehtového lůžka se odřízne. Tak jsem se objednala a šla do toho. Odcházela jsem pak se spravenou jednou stranou, čtyřmi stehy a nařízením sedět s nohou nahoře.

Chodila jsem na kontroly a převazy, což bylo vždycky na dlouho a hodně nepříjemné, protože čekárna byla plná a nebylo si kam sednout. S nohou po takové operaci jsem třeba hodinu stála v čekárně... Bolelo to jako čert, hlavně jeden zařezávající se steh. Po dvou týdnech bylo po všem, zůstala mi jen jizva a rozhodnutí, že do druhého palce si už vrtat nenechám.

Jenže před měsícem se mi ten druhý hodně zhoršil. Začal vytrvale bolet a krvácet. Tak jsem dala na doporučení z jednoho diskusního fóra a objednala se na soukromou kliniku plastické chirurgie, i když si tam za to musím zaplatit. Byla jsem tam včera. Doktor byl moc příjemný, všechno mi vysvětlil, ochotně odpovídal na otázky a udělal mi obě strany nehtu najednou. Celkem tři stehy.
Bolí to, ano, ale dá se to vydržet. A hlavně - úplně jiný přístup ze strany doktora a sester. Nabídli mi pití, prášky na uklidnění, když jsem pak čekala na Čáju, aby mě odvezl, přinesla mi sestřička druhou židli pod tu nohu. Pořád se ptali, jestli to nebolí, jestli je mi dobře a tak. Snad to tak vydrží i dál.

Čája mě včera odvezl domů a pak jel zpátky do práce. A večer na florbal. Vrátil se nezvykle brzo. Kopli do sebe s nějakým kolegou a odnesl do prsteníček. Takže kulhal taky. Dneska ráno mě odvezl na převaz a pak jel do úrazovky na rentgen. Prý to měl vykloubené. Spravili mu to a zafixovali. Takže teď budeme dva pajdové. To budou zajímavé velikonoce...