Krtčí norou

V sobotu 27.9. se v Brně konal pátý ročník šifrovací hry Krtčí norou (http://www.krtcinorou.cz) a Tatarkový klub samozřejmě nemohl chybět. Vyráželi jsme tentokrát jen ve čtyřech, protože Ondra nemohl a náhradnice - Jirkova Martina onemocněla. Vůbec jsme nebyli moc fit, Petr měl v týdnu teplotu, já jsem vyrážela s rýmou... Ani intelektuálně jsme na tom zřejmě nebyli nejlíp.

Už rozjezd nebyl nic moc. Start byl ve starém amfiteátru v Čertově rokli na Lesné, v podstatě kousek od našeho domu, přesto jsme ho dost dlouho hledali. Nikdy dřív jsme tam nebyli a ani jsme nevěděli, že tu něco takového je. Dorazili jsme chvíli před zahájením, vyslechli si shrnutí pravidel a pak už začala úvodní řada.

Stanoviště 1 - Úvodní řada
Otevíráme zadání, kde se dozvídáme, že prvky řady budou tentokrát živé a že toho posledního musíme vybrat ze seznamu před námi. A zbytek papíru je zaplněný Disneyovskými postavičkami. Postupně před nás nastupují postavy v kostýmech. Pošťák v plášti, zvedají se první týmy. Slečna v pěkných šatech a s velikým srdcem v náručí, zvedá se další vlna týmů. Další slečna v modrém tričku s velikým G, rytíř v brnění... V tu chvíli nám dochází, že jsou to bohové, bohužel první myšlenka říká řečtí. Teprve, když jsou nastoupení všichni a my se chvíli dohadujeme nad jejich jmény, začínají se objevovat i ta římská, která označují planety. Pak už zbývá jenom na papíře najít psa Pluta a jít ho ukázat orgovi, za což dostaneme polohu druhého stanoviště. Je jím pošta na Haškově.

Hodnocení: Pěkné provedení, elegantní řešení, jen škoda že nebylo lépe zajištěno, aby skutečně celý amfiteátr dobře viděl všechny postavy. My jsme třeba ze zadní řady neviděli Merkurovy okřídlené sandály, což myslím dost ovlivnilo dobu řešení.

Stanoviště 2 - Tempery
Barevné čáry tekoucí z tub temper na fotce celkem jasně evokují mapu. Štětec zřejmě ukazuje na místo dalšího stanoviště. Nemůže být moc daleko, na šifru je poměrně málo času. Hledáme na Lesné. Jirka pořád opakuje, že ty barvy musí mít nějaký význam, jestli tu nejsou barevné ulice. Říkám, že ne, jen jedna ulice Barvy. Zběžným pohledem na mapu se nám ale zdá, že tvarově nesedí. Mea culpa. Omlouvám se tímto celému týmu za prosazování nesprávného řešení, a sice konečné šaliny. Aspoň tam ale nacházíme na vývěsce detailnější mapu Lesné a na té už tvar ulice Barvy souhlasí se zadáním. Takže na druhý pokus. A to měla být lehká rozjezdová šifra...

Moje hodnocení: Efektní a lehká šifra, kterou jsme nezvládli díky vlastní (spíš mojí) blbosti a faktu, že jsme měli jen jednu jedinou mapu.

Stanoviště 3 - Jízdenka
Na Barvách dostáváme podlouhlý obdélníček s několika otazníky a informaci, že v okolí jsou rozmístěny nebodované nápovědy, leč šifru lze vyřešit i bez nich. Chvíli na obdélníček zíráme a když nás nic nenapadá, vysíláme Čáju pro některé nápovědy. Vrací se s dalšími obdélníčky, kde jsou pro změnu čísla, písmena a dokonce jeden panáček. Stále nic. Jirka jde pro další nápovědy a už cestou zpět volá, aby nám řekl, co na nich je. Na jedné je nahoře nápis DPMB. No jistě. Jízdenka z roku 1998, kterou jsme dostali ve startovní obálce, asi bude mít nějaký význam. Kupodivu přesně sedí do obdélníčku a otazníky se kryjí s písmenky na ní. Přečíst text už není problém - Studená S. Tedy severní konec.

Moje hodnocení: Krásná šifra, mohla nás ta jízdenka napadnout samotné...

Stanoviště 4 - Křížovka
První problém je už najít stanoviště. Na severním konci ulice se zdá, že nic není. Jdeme kousek na jih a až na druhý pokus nacházíme hřiště šikovně schované za živým plotem. Tam dostáváme křížovku a pokyn, že vyluštěnou tajenku máme sdělit orgovi a výměnou dostaneme polohu dalšího stanoviště. Křížovka je bez problému, v celku s přehledem zvládneme i dokreslit vnitřní hranice, ale tajenka je problém. Není totiž označená. Je nám jasné, že roli budou hrát dokreslené čáry, hledáme podél nich. Nic. Jediné, co nás napadá, je heslo Albatros, protože na něj ukazuje šipka vzniklá z dokreslených čar a tvar křížovky nám nápadně připomíná letku nebo kormidlo. Špatně. Podruhé se můžeme pokusit za čtvrt hodiny, ale stejně na nic kloudného nepřicházíme. Když nám org přijde oznámit, že stanoviště bude zavírat a zbývá nám deset minut, zkoušíme heslo Klenba, které vychází na koncích dokreslených čar. I to je špatně. Org nám tedy dává polohu dalšího stanoviště výměnou za rozlepenou záchrannou obálku. Telefonická záchrana bez telefonu. Dostáváme přesný popis cesty k dalšímu stanovišti, tunelu pod železnicí alias "krtčí noře", který bychom dostali za správné řešení.

Moje hodnocení: Nejhorší šifra ve hře. Autorské řešení je jedno z mnoha možných a indicie, která na něj měla navést byla jen jedna mezi mnoha zavádějícími. Za velikou chybu považuju především existenci smysluplného slova vzniklého složením dvojic na koncích čáry.

Stanoviště 5 - Přesmyčky
Tohle jsme zvládli (na naše poměry v této hře) velice rychle. Krásné přesmyčky schované ve větách, které je popisují. Přesmyček jsme si všimli brzo, že všechny začínají na "ne" hned vzápětí a vzít následující písmeno bylo nejlogičtější řešení. Lávka nad Maloměřickým nádražím vychází celkem jasně.

Moje hodnocení: Asi nejhezčí šifra ve hře, rozhodně jsme se u ní dobře pobavili.

Stanoviště 6 - Koleje
U Maloměřického nádraží nás čeká úryvek "z deníku údržbáře kolejiště". Osm odstavců, osm dní, stále dokola čistí křižovatky, profukuje výhybky a vysekává trávu podél rovných kolejí. A mezitím občas spí a ulejvá se. Hledáme v textu opakující se činnosti, ale je jich nějak moc a nejsou přesně stejné. Po rozbalení nápovědy je nám jasné, že jde jen o místa. Zkoušíme tvary připodobnit k písmenkům: křižovatky - X, výhybky - Y, rovná kolej - I. Co to znamená? Po chvíli bádání se Čája s Petrem vydávají na lávku nad nádražím, třeba pohled na koleje pomůže. Asi pomohl, ačkoli nevím jak, protože po delší době se vracejí během a už z dálky na nás s Jirkou volají "Co tady sedíte? Jdeme!" Y nebylo Y, ale V. Římská čísla převést na písmenka už není problém. Jeden kilometr východně, v mapě vychází akorát na křižovatku ulic.

Moje hodnocení: Šifra jako taková celkem pěkná, ale asi její eleganci nedokážu dostatečně ocenit.

Stanoviště 7P - Hledání min
Hledání min je to první, co nás napadá, když se díváme na tabulku plnou čtvercových políček s čísly od 0 do 3. Jenže to by bylo dost neřešitelné. Snažíme se tedy v těch číslech najít nějaký systém, ale už jsme asi opravdu mimo. Přitom řešení, které nám v podstatě prozrazuje nápověda, je tak jednoduché... Hledání min. Až na to, že číslo označuje počet čar kolem daného políčka. Ach jo. Proč ty čáry asi byly jen tečkované... Vycházejí krásná písmenka a posílají nás na Velkou Klajdovku.

Moje hodnocení: Jednoduchá týmová šifra, u níž se hodně projevilo, jak nám chyběl Ondra. Na grafické šifry je expert on.

Stanoviště 8P - Proužek
Už když org vytahuje zadání z víc než metrové roury, jsem strašně zvědavá, co to bude. Dostáváme úzký proužek papíru rozdělený na políčka s kladnými a zápornými úhly. První nápad je jasný - poskládat podle úhlů. Ale... Za prvé - co pak s tím? Přiložit na mapu? Za druhé - bez opravdu pevného podkladu a ve větru se nám toto řešení zdá nemožné. Tedy měříme délky políček, rýsujeme, počítáme... Tedy přesněji řečeno kluci rýsují a počítají, já jsem tak trochu mimo, protože tomu vůbec nerozumím. Teprve, když tyto postupy selhávají a potvrzuje nám to i nápověda, vracíme se pokorně ke skládání, do čehož se můžu konečně zapojit i já. A ejhle, žádné přikládání na mapu se nekoná, lezou z toho písmenka. Nakonec máme před sebou poněkud pokroucený a nepříliš dobře pohromadě držící, ale čitelný nápis "Kopaniny".

Moje hodnocení: Jako už mockrát dřív jsme správné řešení vymysleli téměř okamžitě, ale prohlásili ho za neproveditelné. Naše blbost. Proužek byl originální nápad.

Stanoviště 9P - Prapodivné věty
Analýza papírku, který dostáváme na Kopaninách ukazuje, že je psaný neproporcionálním písmem, všechny řádky mají stejný počet znaků a podezřele často se vyskytují skupiny stejných písmen v jednom sloupečku. Po zavržení morseovky v interpunkci začínáme pracovat s posledně jmenovaným faktem, ale nějak nejsmě schopni dotáhnout nápad do konce. Znovu přichází ke slovu nápověda a s její pomocí konečně vidíme morseovku v psmenkách O a L v každém pátém řádku. "Lodní šroub" nemůže znamenat nic jiného než Resselův památník.

Moje hodnocení: Povedená šifra, s dostatkem indícií, ty praštěné věty byly moc hezké :-)

Stanoviště 10P - Pohádka
První dojem: Škoda, že nejdeme výzvu, označník tramvajové zastávky uprostřed lesa, na kterém byl jízdní řád Krtčí nory, vypadal skvěle, ale bohužel nebyl pro nás. Druhý dojem: Tady prohodili Výzvu a Pohodu, ne? Na jízdním řádu je 26 hodin, minuty odjezdů se neopakují - na tom ani není co luštit, je to jasné jak facka - písmenka a jejich pořadí v tajence. Později se dozvídáme, že šifra měla ještě druhou část kus dál v lese - označovač jízdenek, který tisknul číslo, jež se skládalo z času a kóty, která byla cílem. Těžko říct, jestli by nás to napadlo, ale myslím si, že spíš než ta zatracená pohádka... My "Pohodáři" jsme dostali papír celý popsaný jednotlivými písmenky, občas v kombinaci s číslem. Text má dvě téměř shodné části. Téměř... Zaměřujeme se na porovnávání a analýzu rozdílů a asi začínáme s textem pracovat příliš matematicky. Takže zase nápověda. Ta rozšiřuje písmenka na větší části slov, ze kterých je už zřejmé, že jde o pohádku O Červené karkulce. Dokončit slova s čísly a vzít z nich příslušné písmenko už je rychlovka. Vychází nám Těsnohlídkův památník.

Moje hodnocení: Šifra asi hodně o nápadu, nebyli jsme jediní, kdo ho prostě neměl. Šli jsme na to prostě z úplně špatného konce.

Stanoviště 11P - Směry
Text o luštícím týmu, který nápadně často obsahoval slova určující směr (nahoru, dolů, doprava, doleva) a slova s nimi se rýmující. Stačilo podle nich malovat a z každého odstavce bylo jedno písmenko. Ani nevím, proč jsme tady rozbalovali nápovědu. Říkanka v ní sice byla zábavná, ale řešení jsme prakticky měli i bez ní. Míříme k železničnímu mostu směrem na Bílovice a už je nám jasné, že cíl bude v nich.

Moje hodnocení: Jedna z nejhezčích šifer hry. Jednoduchý princip, dostatek nápověd v textu i jeho struktuře a ještě se u toho člověk trochu pobavil. Asi jsem měla zatmění mysli, protože řešení jsem vpodstatě věděla, jen jsem ho neměla zformulované, když jsme otvírali nápovědu.

Stanoviště 14 a cíl - Sudoku a cesta do cíle
S překvapením zjišťujeme, že tady už nás to navede do cíle. Nějak jsme si v kartě týmu nevšimli, že Pohoda má méně stanovišť. Překvapení je to příjemné, protože to znamená šanci ještě dojít do cíle v limitu. Cesta do Bílovické sokolovny je popsaná přímo, sudoku budeme luštit až tam, v teple a světle.
Sudoku je součtové, neboli "killer". Kromě normálních pravidel sudoku se ještě musí dodržet součty ve vyznačených oblastech. Vyluštit ho zvládáme bez potíží, horší je co pak s ním. Vpisujeme do políček písmenka podle součtů, jak nám říká nápověda. Pak s nimi zkoušíme různá kouzla - posouvat podle vyluštěných čísel, číst jen některá a v určitém pořadí podle čísel a spoustu dalších. Sudoku ale odolává a závěrečné heslo před uplynutím časového limitu prostě nemáme. :-(

Moje hodnocení: Sudoku se nějak rozmohlo, to už je asi třetí šifrovačka, na které bylo využité, a to jen z těch, na kterých jsme byli. Vyluštit ho byla mechanická práce, ale jak jsme mohli přehlédnout tu tajenku, to nechápu. Zkoušeli jsme to, jen se špatnými čísly.

Závěr
Po skončení hry se jdeme podívat na správná řešení šifer, chvíli se díváme na fotky a na výsledky, najíme se, napijeme a posledním vlakem jedeme do Brna. Nejede nás zrovna málo a průvodčí se tváří trochu překvapeně. Na takový provoz, že se do toho motoráčku málem nevejdeme, asi zvyklá není.

Můj celkový dojem ze hry je takový rozpačitý. Hra jako taková byla dobrá, šifry pěkné a nápadité (i když jich neobvykle moc bylo založeno na grafickém principu), výhrady mám jen ke křížovce. Trochu mi přijde škoda, že nápovědy v Pohodě nebyly většinou ani tak nápovědy jako spíš prozrazená řešení. Po jejich rozbalení už nebylo moc co luštit, nebylo potřeba už nic vymyslet, jen postup mechanicky zrealizovat.
Špatný dojem, který jsem si ze hry odnesla, byl ale způsobený spíš naší vlastní špatnou formou. Do cíle jsme "úspěšně" donesli celé 4 body za nevyužitou nápovědu u páté šifry. Myslím si ale, že jsme měli na mnohem lepší výsledek. Většinu šifer jsme vpodstatě vyluštili, jen jsme nápad na řešení nedotáhli do konce. Jako bychom byli v nějakém útlumu, bez zájmu, bez vytrvalosti, bez nálady, nesoustředění... Tak doufám, že to byla jen momentální indispozice a že na TMOU to bude lepší.

Není to diskriminace?

Koupila jsem si časopis. "Ženský" časopis. Jeden z těch, kde se dočtete o životních peripetiích třikrát rozvedené paní Petry S. z Jablonce nad Nisou, kterou opět podvádí manžel, uděláte si test, abyste zjistili, jak pevné je vaše partnerství, v jehož závěru dostanete nezbytnou radu, jak ho upevnit, a dozvíte se, které trendy kousky oděvu (co na tom, že stojí pět tisíc) se nejlépe hodí k vaší postavě. Kromě toho všeho tu můžete dostat i odbornou radu v oblasti zdraví, partnerských vztahů - a práva. A toho se rozhodla využít paní, která se ptá: "Není to diskriminace?" a popisuje svoje problémy se sousedy o patro níž, kterým vadí, že jim od ní jde do bytu cigaretový kouř a řeší to opakovaným zvoněním i v době nočního klidu. Paní se ptá, jak se může hájit. A já se ptám stejně: "Není to diskriminace?"

Já i Čája jsme nekuřáci a snažíme se pokud možno nevystavovat ani rizikům pasivního kouření. Paní, která bydlí pod námi, je kuřačka. Kouří v bytě i na balkoně a kouř stoupá vzhůru, tedy k nám. Když kouří na balkóně, můžeme si vybrat - buď budeme mít v obýváku cigaretový kouř, nebo okno zavřeme a budeme tu mít horko a vydýcháno. Díry v podlaze kolem stoupaček už jsme ucpali, přesto občas cítím kouř i v ložnici. V průniku přes panelákové jádro se kouři prostě zabránit nedá. Paní má jistě právo kouřit a ničit si tím zdraví, když chce, žijeme ve svobodném státě. Ale její svoboda by měla končit tam, kde začíná svoboda jiných, v tomto případě naše. My nechceme, aby nás někdo v našem bytě nutil vdechovat cigaretový kouř. Ptám se proto stejně jako paní z časopisu: Jak se můžeme hájit? Zvonit jsme zatím nezkoušeli...

Proč nám berou odpovědnost?

Všimli jste si, kolik cedulí, cedulek, tabulek a nápisů nám něco zakazuje? Zákazy kouření, vstupu se psy, telefonování, opouštění značených cest v přírodních rezervacích... K čemu všechny ty zákazy jsou? Odpověď je zdánlivě jednoduchá - proto, aby lidé nedělali něco, co dělat nemají, ať už proto, že tím ohrožují sebe, obtěžují jiné lidi nebo třeba škodí přírodě. Ale... Kolik jste viděli kuřáků kouřících přímo pod cedulkou se škrtnutou cigaretou? Kolikrát jste slyšeli zazvonit telefon v knihovně? Asi to moc nefunguje. Proč? Protože tyhle cedulky nám berou odpovědnost.

Berou nám možnost a právo rozhodnout se podle vlastního rozumu a svědomí, nejen s ohledem na sebe, ale i na okolí. Rozhodnout se, jestli je můj pes dost vychovaný, aby se mnou mohl do restaurace, jestli je opravdu nutné, být na mobilu k dosažení i během filmu v kině, jestli nestačí si chráněnou květinu do herbáře jen vyfotit... Berou nám možnost se rozhodnout a tím pádem i odpovědnost za naše chování. Odpovědnost se redukuje jen na prosté "smí se - nesmí se" a lidé uvažující v této rovině přemýšlí jen o tom, co jim hrozí, pokud zákaz nedodrží. Pokuta? To se riskne. Nepřemýšlejí už o tom, jaké následky bude jejich jednání mít na okolí, na jiné lidi, na přírodu, na věci kolem nich. Nepřemýšlejí o tom, PROČ tam tu cedulku se zákazem někdo pověsil. A co hůř, někdy naopak přemýšlejí a dojdou k závěru, že je tam naprosto bezdůvodně. Ona taky často je. Nebo spíš není, ale smysl má kvůli několika málo problematikům, kteří si z ní většinou stejně nebudou nic dělat, a většinu slušně vychovaných jen zbytečně omezuje. A vedlejším efektem toho všeho je obecně vysoká tolerance vůči překračování zákazů a porušování předpisů a zákonů.

Ovšemže jsou situace, kdy zákazy svůj smysl mají, kdy je riziko vyplývající z volnosti příliš vysoké. Ale možná, že kdyby cedulek ubylo, ale přibylo varovaní, co se stane, pokud člověk svým jednáním něco zlého způsobí, přibylo by i lidské odpovědnosti. Měli bychom nejen možnost, ale dokonce bychom i museli přijmout plnou odpovědnost za veškéré následky svého jednání, ne jen za porušení zákazu. Jenže pověsit tabulku se zákazem je zřejmě jednodušší...

Staré Splavy 1 aneb Jak se hledá nudapláž

Tak jsme se vrátili z dovolené.

Byli jsme s Čájou na týden ve Starých Splavech u Máchova jezera. Bydleli jsme v hotelu s koupelnou v pokoji a se snídaní, což pro mě byla po několika letech spaní ve stanu nebo chalupách s venkovní kadibudkou vítaná změna. Měla to být "válecí" dovolená, nicméně se známe a víme, že proležet týden na pláži (byť sebehezčí) bychom nevydrželi, a tak jsme si s sebou vzali kola. Střídali jsme tedy dny plážové a dny cyklistické.

Podrobnější popis dnů cyklistických i s fotkami přijde později (až budou zpracované ty fotky ;-)). Teď zatím dny plážové:

Hned nedělní večer po příjezdu byl cyklistický. Objeli jsme si Mácháč a seznámili se s okolím. Před objížďkou jsme studovali mapu a já koukám, že u jedné značky pláže - u kempu Borný - je v mapě napsáno "FKK". Oznámila jsem to Čájovi, ten se na mě nechápavě podíval, takže dostal vysvětlení, že ta zkratka označuje nudapláž (FKK = Freikörperkultur = kultura volného těla) a že bych ji chtěla najít. Stavili jsme se tedy v kempu a u recepce se zeptali jakéhosi mladíka. Bylo nám řečeno, že nudapláž bývala úplně na konci, oficiálně už není, ale lidi tam chodí pořád ze zvyku.

Druhý den byl plážový. Nová pláž ve Splavech je hezká, je tam spousta atrakcí v ceně vstupu, nafukovací ledovce ve vodě, šlapadla, slunečníky a lehátka k zapůjčení jen za zálohu, skříňky na věci... Ale taky plno lidí a mizerné a předražené občerstvení. Půjčili jsme si šlapadlo a že si trochu objedeme Mácháč tentokrát po vodě a podíváme, jak vypadají další pláže. Platit totiž pokaždé stovku vlezného na tu hlavní ve Splavech, když stejně její nabídku skoro nevyužijeme, se nám moc nechtělo. A chtěli jsme najít nudapláž. Vyrazili jsme tedy na šlapadle tím směrem. Co si o nás ti lidé na břehu asi mysleli, když jsme dobrých pět minut stáli se šlapadlem na dohled břehu a upřeně na něj civěli ve snaze zjistit, jestli mají nebo nemají plavky, radši nechci vědět :-) Nakonec jsme došli k závěru, že ten pán, co právě leze z vody, evidentně plavky nemá a že jsme tudíž našli, co jsme hledali.

Úterý opět cyklistycký den a ve středu jsme vyrazili na nudapláž k Bornému. Vstup 20 korun. To už je sympatičtější cena. Prošli jsme celým kempem až na konec pláže, kde skutečně na dekách polehávalo celkem dost lidí bez plavek. Trochu mě zarazilo, že tam bylo i přibližně stejně těch oplavkovaných a hlavně že dva metry za hlavami už jsme měli borový lesík a v něm stany a jejich zcela oblečené obyvatele. Ale co, přece nejsem stydlivka! Asi to tu tak normálně chodí. Nudisti, kteří sem chodí ze zvyku, se tu tak nějak míchají s těmi, kdo tu mají stany a nebudou se přece koupat na opačném konci kempu.

Už jsem se těšila z úspěchu a že třeba nebudu mít bílé proužky od podprsenky, ale chyba... Další den jsme se stavili jen tak na ošplíchnutí po výletě a už jsem se té vody málem štítila, kolik v ní plavalo malých zelených slizkých potvůrek. Čája jim říkal rosivky, já sinice a ať to bylo co to bylo, bylo to hnusné jako plavat v hrachové polévce. Plán na pátek - zkusíme pláž v Doksech, tam snad vodu čistí.

Provedli jsme. Šli jsme do Doks procházkou, dali si celkem dobrý oběd v mizerné hospodě a pak se vydali na pláž. Míjíme směrovku "Autokemp a pláž Klůček", což je takový poloostrůvek proti Doksům. A já opět koukám na ta tři písmena "FKK". Tentokrát na malé černé cedulce přibité hned na sousedním stromě. Chce se mi to prozkoumat, ale je už dost hodin, Klůček je daleko a je to nejisté, takže jdeme radši na hlavní dokeskou pláž. Vstup za 40 a hlava na hlavě.

Sobota, poslední den pobytu a poslední cyklovýlet. Vracíme se přes Doksy a já navrhuju prozkoumat ten Klůček. Na kolech tam budeme jedna dvě. Počasí moc na koupání není, je zataženo, chvílemi prší a my s sebou nemáme ani ručník, ale aspoň chci vědět, jak to tam vypadá. Držíme se směrovek a za chvíli nás vítá vzhledem k pozdní hodině už otevřená branka s turniketem a zavřená pokladna. Procházíme dovnitř a bokem mezi stromy vidíme jediného pána bez plavek. Jinak všichni oblečení. Čája jde na výzvědy a vrací se s tím, že prý tu není žádná vyhrazená část, je to tu takové pomíchané, jak kdo chce. Začíná opět pršet, takže vyklízíme pole a domlouváme se, že zítra se tu stavíme aspoň na dvě hodinky než nám pojede vlak.

V neděli tak sice činíme, ale počasí opět koupání moc nepřeje. 40 korun vstupného platíme jen proto, abychom leželi na dece a četli si. A to ještě navíc oblečení. Jednak kvůli zimě a jednak proto, že tu nikdo jiný bez plavek není a já odmítám být jediná. Zvlášť když hned v sousedství posedává parta puberťáků. Nakonec se trochu vyčasí a přecejenom sebereme odvahu vzít plavky a vlézt do vody. Jen na chvíli a pak rychle osušit a odjezd na vlak. Když projíždíme brankou, loučí se s námi křídový nápis na dřevěné boudě pokladny: "Pláž standart i pro nudisti".

Asi se smířím s tím, že mě budou studit kalhotky a budu mít opálené bílé proužky...

Lodičky a jiné botičky

Kolik máte párů bot? Odpověď asi bude záviset na vašem pohlaví :-) finančních možnostech nebo třeba vkusu. Já osobně jsem jedna z těch žen, které by ideálně na boty potřebovaly samostatný pokoj. Jelikož ale nemám vlastní pokoj ani pro sebe a peněz taky zrovna moc nazbyt není, musím svoje touhy krotit a vystačit si s omezeným množstvím. Podstatné je mít vhodné obutí pro všechny důležité příležitosti - do školy, na hory, do divadla... Počítat je asi nebudu, ale dostávám se k něčemu jinému: Nedokážu svoje boty ani vyjmenovat. Ne proto, že bych si na všechny nepovzpomínala, ale proto, že je neumím všechny jednoznačně pojmenovat.

Schválně, vy to dokážete? Dokážete všechny svoje boty pojmenovat? Jinak než "ty hnedé na tkaničku"? A věříte, že když někomu řeknete, aby vám podal vaše tenisky, bude přesně vědět, které tím myslíte? Tenisky jsou pro mě sportovní boty určené především na běhání a sporty při kterých se běhá - tenisky od tenisu, no ne? Čája říká tenisky i nízkým botám s traktorovou podrážkou, které já bych nazvala trekovými a běhat bych v nich rozhodně nešla.
Nebo jiný příklad, díky kterému mě tohle téma vlastně napadlo: Vždycky jsem si myslela, že lodičky se jmenují lodičky, protože tvarem připomínají loďku. Mají plnou špičku, patu i boky, jinak by šla loďka pěkně rychle ke dnu. A samozřejmě podpatek. Ale jak potom nazvete boty, které mají sice plnou špičku i patu, ale boky jim chybí, zato mají pásek kolem kotníku? Jsou to lodičky nebo ne? Když ne, co to je? A když se jim vezme podpatek a trochu zakulatí špička, jsou to najednou baleríny.

Jaký je podle vás rozdíl mezi sandály a pantoflemi? Já to vidím tak, že sandále mají pásek kolem kotníku, kdežto pantofle mají patu zcela volnou. A co vůbec snadály? Můžou být na podpatku? Nebo už to pak jsou spíš páskové střevíčky?

Aby to nebylo jen o dámských: Jak nazýváte takovéty pánské boty, co jsou teď ohromě moderní, nejsou to ani tenisky ani polobotky, je to něco mezi. Šněrovací, vypadají sportovně, ale větší sport než procházka po městě se v nich provozovat nedá. Jak se to jmenuje?

Zkrátka a dobře vyznat se v botách je věda. Slibuju, že budu k prodavačům v obuvi shovívavější, když napoprvé nepochopí moje přání. Zajímalo by mě, jestli existuje něco jako oficiální slovník druhů bot. Pátrala jsem na internetu, ale strýček Google mlčí... Asi je to tím, že nemá nohy a boty ho netrápí.


PS: Tak jsem je dodatečně přecejen spočítala. Je jich 22 párů a to počítám jen ty, které mám v Brně. A všechny je aspoň občas nosím.

Brněnské podzemí

Vzhůru dolů, do podzemí!
O víkendu se v Brně konala exkurze do části podzemí, které zatím není běžně přístupné. Akci objevil Ondra, obstaral lístky, pozval z Prahy Petra a bylo rozhodnuto, že vyrazíme jako Tatarkový klub, prohlédneme si podzemí a pak si uděláme procházku kolem Přehrady s návratem lodí. Sraz v sobotu před jedenáctou pod krokodýlem.

Jak bylo naplánováno, tak se také stalo. TK se sešel v plném počtu a s téměř plným využitím partnerské doložky, plus ještě pár dalších známých. Ve skupině asi čtyřiceti lidí jsme se s průvodcem vydali po schodišti jednoho domu na Zelném trhu do sklepů. Do sklepů, z nichž některé jsou dokonce gotické, ačkoli to nebylo poznat, protože komunistická "péče" o historické sklepy spočívala v jejich statickém zajištění obložením ocelovými rošty a zastříkáním betonem.

Dozvěděli jsme se, že sklepy využívali kupci prodavající na Zelném trhu k ukládání zboží, kterému hrozila zkáza zkažením nebo krádeží :-) Vznikaly živelně, obvykle bez stavebního povolení, hezky česky na černo a stavba jednoho končila tam, kde se narazilo na zeď druhého, proto jsou všechny sklepy spolu propojené v jeden složitý systém. Do celého podzemního bludiště prý dokonce vedl tunel, kterým projel vůz.

Za komunismu dostaly sklepy pěkně na frak, nejen že byly téměř kompletně vybetonovány, ale původní podlahy byly nahrazeny protiklenbami, tunely byly přehrazeny nebo rozděleny zdmi nových domů nebo musely ustoupiy stavbě kolektorů.

Dnes procházejí sklepy rekonstrukcí, ke které se používají historické cihly. Prý jednak z důvodů estetických a jednak z důvodů praktických, protože hodně vydrží. Velká část podzemního bludiště by měla být zpřístupněná a komerčně využívaná. Už se těším, až půjdu do takového nádherného starého sklepa okoštovat víno. :-)

V podzemí bylo tepleji než jsme předpokládali, v části dokonce skoro až moc horko. Prý proto, že tam vede teplovodní rozvod. Část sklepů je taky zatopená a dosud se prý nepovedlo zjistit, kde se voda bere. Zato se ví, že nemá kudy odtéct, protože trativod, v minulosti též používaný jako lednice (voda v něm v zimě zmrzla a led v létě sklepy ochlazoval) je taktéž zabetonovaný. Každopádně bych takový sklep brala taky, to by rázem ubylo starostí, kam dát všechny ty věci, které člověk nechce vyhodit, ale do bytu se prostě nevejdou :-)

Po opětovném vystoupení na povrch nás zasáhl prudký sluneční svit a taky hlad. Oběd v Mamutovi, aby se to nepletlo opět v podzemí, nám chutnal a dodal nám dost síly na následný výlet kolem Přehrady do Veverské Bitýšky, kamžto jsme z časových důvodů nedošli :-) Do Brna jsme se vrátili lodí. Akce pokračovala příjemnou večeří a pak vínečkem u nás doma. No, moc jsme toho nenaspali.

V neděli nás čekala dálší část podzemí. Tentokrát kostnice pod Jakubským náměstím a kostelem sv. Jakuba. Po sobotní zkušenosti jsem se rozhodla, že tentokrát budou stačit sandály a ouha... Žádné krásné schodiště, ale žebřík do kanálu v dlažbě před kostelem. No ještě jsem na tom byla líp než některé dámy na podpatkách. :-)

Před kostelem jsme si nejdřív vyslechli dlouhé a opět velmi zasvěcené povídání o podzemí pod Jakubským náměstím. Kolem kostela býval hřbitov a pod ním byla zřízena největší kostnice ve střední Evropě. Počet zde uložených mrtvých nás lehce šokoval - 50 000! Víc je údajně jen v Paříži - asi 200 000. Vyslechli jsme si celou historii odkrývání a rekonstrukce kostnice, povídání o kašně s hadem a ptákem, z kterého po šlápnůtí na dlaždici teče pitná voda, a budoucí plány s kostnicí a pak už jsme mohli postupně slézt po žebříku do podzemí.

Nádhernými reliéfními dveřmi jsme prošli přímo do kostnice a tam... co jiného než kosti. Obrovské množství, hromady kostí naskládaných na sobě. Co taky jiného v kostnici čekat. Prošli jsme se, něco vyfotili, vyslechli si ještě trochu výkladu a vylezli zpátky nad zem. Pokračování tentokrát (opět stylově) v Historické krčmě, kde mají výbornou horkou medovinu, a pak v cukrárně s mojitem a zmrzlinou. :-)

Podtrženo sečteno - moc fajn víkend.


Další fotky jsou k vidění zde:
Zelný trh
Kostnice pod Jakubským náměstím (autorem fotek je Čája)

Víc informací o brněnském podzemí je třeba zde.

Tatarkový klub

Tak si říkám, že bych mohla na začátek napsat něco o sobě... Mohla, ale neudělám to. Kdo mě zná, ten ví všechno, co potřebuje, a kdo ne, ten se všechno dozví postupně. Věřte mi, číst seznam mých vlastností a zájmů by vás stejně nebavilo. Napíšu ale o Tatarkovém klubu. Tomu se ve svých zápiscích nevyhnu, tak bude asi dobré objasnit, o co jde.

Tatarkový klub vznikl v květnu roku 2005 jako velmi neoficiální spolek několika lidí z FI MU. Začalo to tatarkou. Hnusnou bezvaječnou tatarkou, kterou z nějakého záhadného důvodu nahradili v bufetu na FI tu předchozí (která sice taky nebyla nic moc, ale aspoň se dala jíst). A jelikož v bufetu na FI se normální jídlo dalo sehnat jen ve velmi omezeném časovém rozmezí (asi tak mezi 11:37 a 12:24), byl to problém. Když člověk pravidelně točí gumovou pizzu ohřívanou v mikrovlnce, pečené kuřecí stehno s rýží a smažený sýr, chce k tomu sýru aspoň pořádnou tatarku. A tak vznikl nápad uspořádat Tatarkovou party. Což neznamená nic jiného, než přinést si do bufetu k sýru vlastní tatarku. Nápad se ujal, party se nakonec konala v bufetu na Družbě, protože tam měli déle otevřeno, já jsem přinesla domácí tatarku a při večeři byl založen Tatarkový klub.

Tatarkový klub (zkráceně TK) si neklade žádné vysoké cíle. Nevyvíjí organizovaně žádnou ekologickou, dobročinnou, ekonomickou ani jinou podobnou činnost. Hlavním účelem je scházet se a bavit se. Chodit do čajovny, občas na výlet nebo jinou zajímavou akci, postupně se přidaly taky šifrovací hry. Členstvo až na drobné změny zůstalo stejné jako na začátku, momentálně má TK pět členů a jednu členku :-) Oficiálně máme předsedu a místopředsedkyni (kdo to asi bude?), ale ti stejně nemají žádnou autoritu. Akce TK jsou většinou neveřejné, s výjimkou účasti stálých partnerů členů, kteří mohou přijít na jakoukoli akci (tzv. Partnerská doložka :-)), ale občas zveme hosty nebo se s někým potkáme čirou náhodou.

V poslední době se už nescházíme tak často jako dřív, protože většina členů už pracuje (někteří i jinde než v Brně), má partnery, kterým se musí věnovat a spoustu jiných povinností. Ale když už se sejdeme, stojí to vždycky za to. :-)

Členy TK v současnosti jsou:

• Ondra - předseda a vrchní vymýšleč ptákovin
• Čája - jediný, kdo nemusí využívat partnerskou doložku, aby si na akci mohl přivést partnerku :-)
• Jirka - klubový znalec čaje
• Petr - odloučený člen po studiích pracující a bydlící v Praze
• Libor - notorický pozděchodič a nejakčnější člen
• já - místopředsedkyně, která si užívá výsostné postavení jediné dámy v klubu
  

Začínáme

Ahoj!

Tak je to tu. Roky jsem se tomu bránila, pak jsem se párkrát pokoušela, ale vždycky jsem skončila už při výrobě designu, protože neovládám HTML. Tak teď už snad poslední pokus založit a vést blog. Co tu bude? Shora a zleva:

• Nadpis. K tomu není co dodat. Moje jméno a... ano, to "k" není překlep, ale záměr.
• Články. O čem budou, to se teprve uvidí. O mých zážitcích, názorech, postřezích, o zajímavostech, co vidím kolem sebe... Možná i o mně. Inspirace snad přijde.
• Fotky. Fotka nebo album týdne a určitě i další fotky v příspěvcích.
• Plus/minus. Krátké poznámky o věcech a událostech, které mě zaujaly nebo překvapily pozitivně či negativně. K některým možná bude i článek.
• Anketa. Když se bude na co ptát...
• Kategorie a archiv. Odkazy na články podle tématu a data vložení.
• Vzkaz. Co se jinam nebude hodit, to budu psát tam :-)
• A možná ještě něco dalšího, co mě třeba napadne časem...
  

Je mi celkem jedno, jestli to tu budou číst dva lidé nebo dvě stě, chci psát především pro sebe. Psát papírový deník už se totiž asi nenaučím :-) Ale bude-li zájem, bude mě to těšit, proto neváhejte o sobě dávat vědět v anketách a komentářích.